-  Bohdan (Bogdan) Jan se narodil 12. května 1866 v Herzeg Novi (Castelnuovo) v Dalmácii.

-  Dne 2. května 1884 oblékl kapucínský hábit v Bassano del Grappa (Vicenza).

-  Dne 18. června 1887 poprvé uslyšel hlas Boží, který jej volal k navrácení východních odpadlíků k jednotě s katolíky.

-  Doživotní sliby složil 28. října 1888 v Padově.

-  Na kněze byl vysvěcen 20. září 1890 v Benátkách.

-  Po pobytu v různých klášterech (Zara, Bassano del Grappa, Capodistria, Thiene), byl od 25. dubna 1909 až do své smrti zpovědníkem v Padově.

-  Od 30. července 1917 do května 1918 pobýval v dobrovolném exilu v Toře (Caserta), Nole (Neapol) a Arienzu (Caserta).

-  Od 16. října do 11. listopadu 1923 byl dočasně přeložen do Fiume d'Istria.

-  V červenci 1934 podnikl cestu do Lurd a 22. září 1940 oslavil padesát let kněžství.

-  Zemřel 30. července 1942 v 6.30 h v Padově.

-  Jeho cela - zpovědnice byla ušetřena při leteckém náletu dne 14. května 1944.

-  Blahoslaveným jej prohlásil Pavel VI. dne 2. května 1976.

-  Kanonizoval jej Jan Pavel II. dne 16. října 1983.

"Celým důvodem mého života musí být Boží plán, tj. abych i já svým způsobem přispíval k tomu, aby se jednoho dne podle příkazu božské Moudrosti, která všechno uspořádává s pevností a mírností, východní odpadlíci vrátili ke katolické jednotě. Musím být stále připraven k práci. Narodili jsme se, abychom vynakládali úsilí, a odpočineme si v ráji. Jsem povolán k záchraně svého lidu, tj. slovanského lidu, a současně jsem povolán k záchraně duší, především prostřednictvím služby svátosti pokání." (sv. Leopold Mandič)

Ekumenismus a smíření

Svatí posvěcují místo, kde žili. Tak jako František z Assisi svou poustevnu, Antonín Padovu, Jan Vianney Ars, Pius z Pietrelciny San Giovanni Rotondo. V Padově není jen bazilika svatého Antonína. Je zde i malá cela - zpovědnice v klášteře kapucínů na náměstí Svatého Kříže, která se stala předmětem zájmu. Zde sv. Leopold Mandič vyslechl během třiceti bezpočet hříšných příběhů. Toto "místečko" zůstalo nepoškozeno při leteckém náletu dne 14. května 1944, jak malý kapucín předpověděl: "Kostel a klášter budou zasaženy bombami, ale ne tato cela. Zde Bůh projevoval milosrdenství duším: musí být uchována jako památník jeho dobroty". Život svatého zpovědníka byl uzavřen na ploše těch několika metrů čtverečních. Není snadné vyprávět o jeho životě, protože byl příliš prostý a skrytý před věděním světa.

Narodil se 12. května 1866 v Herzog Novi, v Dalmácii, při vstupu Katarské úžiny do Adriatického moře, jako poslední z dvanácti dětí. Dějiny tohoto místa byly velmi pestré. Před r. 1538 patřilo ale do Turecka, od r. 1687 do Benátské republiky, pak se od r. 1814 stalo součástí Rakouska, od r. 1918 patřilo k Jugoslávii a nyní od r. 1994 patří do Bosny a Hercegoviny. Dům, ve kterém se Bohdan narodil, byl vlastně palácem po bohatých předcích, jeho rodiče však žili na hranici chudoby. Jejich bohatstvím však byly děti a křesťanské ctnosti. Pokřtěn byl dne 13. června jménem Bohdan (tj. Bohem daný). Jeho otec Petr Mandič, který byl rybář a obchodník tzv. paron de nave (tj. doslova: pán lodi) se oženil se Carlotou Zarevičovou, která byla stejně jako on přesvědčená katolička. Na matku vzpomínal Bohdan často a rád. Říkával: "Byla to osoba mimořádně soucitná. Za to, čím jsem, vděčím především jí". Byl to citlivý, soustředěný, velmi inteligentní chlapec, který se zajímal jen o školu a kostel. Dětské hry mu však pochopitelně nebyly cizí. Jednou hrál s kamarády na pláži před domem kuličky. Hráli o měďáky a jeden z jeho kamarádů stále prohrával, až se dostal do situace, že už neměl žádné mince a ze zlosti vykřikl škaredou nadávku. Malého Bohdana to velmi mrzelo a vyndal tedy z kapsy všechny mince, které měl a nabídl je tomuto chlapci se slovy: To všechno může být tvoje, když mi slíbíš, že už taková slova nebudeš používat. Stiskli si ruku, a bylo dojednáno. To byla jedna z prvních obětí budoucího bratra kapucína, které rád přinesl pro věc přátelství a jednoty mezi lidmi. V šestnácti letech dne 16. listopadu 1882 vstoupil do kapucínského semináře v Udine.

Bohdanovo kapucínské povolání se zrodilo ze silné apoštolské touhy. Začínal takto svou cestu, aby se jako misionář vrátil "mezi svůj lid". Impulsem k aktivnímu apoštolátu byly rovněž františkánské oslavy započaté papežem Lvem XIII. Během dvou let, které strávil v Udine se snažil tichem a sebecvičením upravit svou řečnickou vadu, příšernou překotnost, která byla překážkou v jeho touze po komunikaci, vyvěrající ze srdečné a extrovertní povahy. Brzy se stal všestranným vzorem. Zkušební rok strávil v Bassano del Grappa (Vicenza), kde dne 2. května 1884 přijal spolu s kapucínským hábitem jméno bratr Leopold. Následovalo tříleté studium filozofie v Padově, od roku 1885 do 1888. Dne 18. června 1887 – jak on sám zapsal – poprvé uslyšel hlas Boží, který k němu promlouval o návratu východních odpadlíků ke katolické jednotě. A tento cíl se stal základní orientací jeho života, ústředním motivem jeho tužeb, smyslem jeho poslání.

Na podzim roku 1888 přesídlil do kláštera Nejsvětějšího Vykupitele v Benátkách, poblíž Židovského ostrova (Guidecca), kde strávil dva roky teologických studií. Poté byl vysvěcen na kněze dne 20. září 1890 v kostele Panny Marie Ochránkyně Zdraví v Benátkách. Zde přichází jeho další velká oběť. Představení mu totiž nedovolili, aby šel do své rodné obce sloužit primiční mši svatou. Zpracoval to v sobě, přijal to, a jeho osobní přítomnost musel nahradit obraz, který místo sebe poslal.

Po vysvěcení se mu zdálo, že naplnění jeho misionářského snu se již přiblížilo. Ihned požádal představené, aby jej vyslali jako misionáře na Východ. Ale odpověď byla zamítavá. Jeho koktavost byla příliš výrazná a navíc byl velmi malého vzrůstu. Představení jej tedy nepovažovali za vhodnou osobu. I další opakované žádosti byly zamítnuty. Stáhl se do poslušného ticha, do tajemství modliteb za jednotu, do polostínu zpovědnice. Ta se nyní měla stát jeho polem pro misionářské působení a úsilí o smiřování, které tolik toužil přinést do rodných krajin. Bylo to pole mnohem rozlehlejší než vysněné východní země. Jeho každodenní mše, prožívaná jako ekumenické úsilí, prohlubovala světlo jeho poslání, které z něj pak pronikavě a moudře vyzařovalo ve zpovědnici.

Během sedmiletého pobytu v Benátkách, kdy stále rostlo jeho ekumenické nadšení, se on, i když malý a nemotorný, stal ve svém hábitu vztažným bodem, skutečným mistrem ducha s mimořádnými dary Ducha. Tříletý pobyt v malém hospici v Zaře se mu jevil jako přiblížení jeho ekumenickému ideálu. Přestože nevykonával žádnou přímou činnost, musel se zde cítit jako ve svém živlu, ideálně blízko svému lidu. Ale potom byl povolán do Itálie, do Bassana, kde strávil pět let v plné činnosti jako zpovědník a v modlitbám a studiu svých oblíbenců sv. Tomáše a sv. Augustina.

V roce 1905 byl na rok poslán jako místní vikář do kláštera Capodistria. Pak byl znovu povolán do Itálie, kde strávil tři roky v Thiene (Vicenza) u mariánského poutního kostela na hoře Olmo (Montolmo). Zde byl animátorem několika skupin františkánských terciářů, a v noci trávil mnoho hodin modlitbami, jejichž intenzitu ještě zesílil po posměšném žertu, který si z něj ztropily tři mladé dělnice a kvůli kterému mu bylo dočasně odňato zpovědní pověření. Zdálo se mu, že se celý svět zhroutil: jeho povolání na Východ, touha po aktivním apoštolátu, veřejně prospěšné služby. Byl pouhým drobným bratrem a nehodil se na nic jiného než na zpovídání. A teď i z toho byl odvolán. Sebezapírání a mystické odevzdání se do modlitby, které ho současně roztrpčovalo i povznášelo.

Když byl v roce 1909 přeložen do Padovy, představení mu svěřili vedení studentů a výuku patrologie (nauky o učitelích Církve prvních dob) a jeho se zmocnilo nové apoštolské nadšení a toužil se věnovat kázání vycházejícímu z jeho četby a výuky. Byl hluboce zasažen zjištěním, že mnozí kněží a věřící se v kázání honosili pohanskou vzdělaností. Přestože kvůli své koktavosti neměl dar slova, uměl zasadit do srdcí mnohých lásku ke kázání vycházejícím z evangelia. Toto období naplněné studiem a výučováním v Padově představovalo dramatický vrchol jeho misionářského a ekumenického poslání, které se proměnilo v hrdinské nabídnutí sebe samého jako oběti a holokaustu (zápalná oběť). V lednu 1911 psal svému duchovnímu vůdci, který mu následně odpověděl: "Buďte si jist, že tento postoj modlitby a oběti před nebeským Otcem přinese velký prospěch odpadlým národům." Dne 19. listopadu 1912 se nabídl jako oběť za své studenty.

Tyto hrdinské činy představovaly rozhodný okamžik jeho života, začátek nového duševního rozměru. Nyní už si Otec Leopold zvolil postoj ustavičné oběti, formou naprosté poslušnosti, která získala jezuitský nádech a mystiky sebezapírání snášeného s veškerou bohatostí jeho silného dalmatského lidství. Bylo mu tehdy již čtyřicet sedm let. Bylo pro něj těžké nahradit své sny o  misionářském apoštolství utrpeními přijatými v souladu s Kristem a sv. Františkem. Jeden z životopisců o něm píše: "Nabízel svým žákům, kajícníkům, přátelům vše co mohl ze sebe nabídnout – tělesně i bytostně. Život byl dán zcela v sázku: dán v sázku, protože vyhozen."

Dne 20. června 1912 byl v kapucínském klášteře v Padově posvěcen boční oltář Neposkvrněného Početí Panny Marie, který byl velmi blízko jeho zpovědní cely. Od té doby tam sám často chodil ve volných chvílích, a také svým kajícníkům doporučoval, aby se tam na zpáteční cestě po zpovědi zastavili. Pannu Marii oslovoval něžně benátským nářečím: "Parona benedeta" (požehnaná Paní) a vznikl tak protějšek k oslovení Krista, kterého rovněž oslovoval "Paron benedeto" (požehnaný Pán). Ke všem utrpením, které přinášel věk a nemoci říkával: "Když to tak "Paron" chce, je to jistě správné".

Když byl v roce 1914 zproštěn vedení studentů, jeho budoucí život se stal mučednictvím zpovědní služby, byl jakoby ukřižován ve zpovědnici, zde realizoval své touhy po sjednocení. Jeho srdce však zůstalo stále na Východě. Proto opakovaně odmítal italské občanství, i když kvůli tomu byl během první světové války nucen k pobytu v exilu a v letech 1917–1918 musel putovat po jižní Itálii, od jednoho kláštera k druhému, jakožto občan habsburské říše, která tou dobou byla s Itálií ve válce. Když byly v roce 1923 Istrie a Quarnato připojeny k Itálii, otec Leopold byl jmenován jako zpovědník do Zary. Naplnila jej nepopsatelná radost. Možná to bude obrat k lepšímu. Ihned se přestěhoval do místa svého nového určení, ale zanedlouho, 16. listopadu, byl znovu povolán do Padovy. Jeho nečekaný objezd rozrušil velké množství kajícníků, kteří se obrátili na biskupa Eliu Dalla Costa ministr provinciál Odorik z Pordenone byl nucen povolat maličkého bratra zpátky. Ten pak pokračoval ve svém tichém mučednictví, trochu zmírněném v roce 1924 kurzem chorvatštiny pořádaném v Benátkách pro mladé bratry. Doufal, že si vyškolí skupinu misionářů pro východní země, proto doplňoval svou výuku apoštolskými hlásáními. Bylo mu padesát pět let. Dne 13. listopadu 1927 zapsal na kousek papíru další ze svých nespočetných slibů ve věci návratu východních odpadlíků k jednotě s katolickou Církví.

Do jeho zpovědnice mířili lidé všech stavů: malí i velcí, učenci i nevzdělanci, věřící, kněží, klerici i laici. Uzavřený ve svém pokojíčku o rozměrech dva na tři metry, s okénkem jen špatně chráněným proti rozmarům počasí a vedoucím na těsný dvorek, kde byl vzduch k zalknutí, sloužil otec Leopold až do smrti službou smíření a milosrdenství. Jeho Východem byla každá duše, která přišla požádat o jeho duchovní pomoc. On sám 13. ledna 1941 napsal: "Kterákoliv duše, která bude potřebovat moji službu, bude pro mě Východem". Zpovídal deset až dvanáct hodin denně, nedbal chladu, horka, únavy, nemocí. "Buď klidný – říkával svým kajícníkům – polož všechno své trápení na má ramena, postarám se o to," a bral na sebe pokání, modlitby, noční bdění, půsty a bičování až do krve. Kajícníkům radostně chodil vstříc. Někteří se zdráhali vstoupit do jeho ubohé celičky, a tak na ně již zdaleka volal: "Jen pojďte, můj pane, jen pojďte… a přijměte místo!" Jistý kajícník to jednou špatně pochopil a po příchodu do zpovědní místnosti si omylem sedl do křesla, ve kterém sedával zpovědník. P. Leopolda to nevyvedlo z míry a klidně k němu přiklekl a naslouchal mu v kleče na kolenou! Po zpovědi P. Leopold s oblibou říkával: "A přijďte zase… budeme jistě dobří přátelé!" A kdykoli se při zpovídání s kajícníkem řádně zapotil, říkával: "Velice vám děkuji, děkuji mnohokrát."

Byl obviňován z laxismu, neboli nedostatečné přísnosti na kajícníky a musel proto snášet mnoho protivenství. On však vždy ukazoval na Kříž a s obdivuhodnou zkušeností mluvil o Božím milosrdenství: "Jestliže mě Ukřižovaný nařkne z toho, že patřím k "širokým rukávům" odpovím: Tento smutný příklad, blahoslavený pane, jste mi dal vy. Já jsem ještě nedospěl k šílenství chtít zemřít za duše!" Ale příběh jeho zpovědnického působení by byl nádhernou poemou, radostným tancem charismat a milostí i zázraků, které by byly na dlouhé vyprávění. Jeho obětní duch byl již připraven k poslednímu obětování.

Na konci podzimu 1940 se jeho zdraví výrazně zhoršilo a bylo to stále horší. Na začátku dubna 1942 byl hospitalizován v městské nemocnici. Snažil se přehlížet, že má nádor na jícnu. V klášteře pokračoval ve zpovídání. Ze smrti měl ale strach a bolest jej stravovala. Dne 29. července 1942 zpovídal bez chvíle odpočinku a vyzpovídal 50 kněží a potom strávil celou noc na modlitbách. Ráno 30. července při přípravách na mši omdlel. Přenesli jej na lůžko, přijal svátost pomazání nemocných a zesnul, opakuje neustále poslední slova modlitby Zdrávas Královno, s rukama vztaženýma k nebi téměř jakoby kráčel čemusi vstříc. Celá Padova se shromáždila kolem jeho tělesných ostatků a pohřeb byl skutečným triumfem. O třicet čtyři let později, 2. května 1976, jej papež Pavel VI. prohlásil blahoslaveným a 16. října 1983 jej papež Jan Pavel II. zapsal mezi svaté. Sochař Otmar Oliva zhotovil velmi zdařilou bronzovou sochu tohoto světce, kde je znázorněn jako sedící na židli při zpovídání. Kopie této sochy umístěné v děkanském kostele ve Šternberku byla darována také Svatému Otci Janu Pavlu II. a je součástí Vatikánských muzeí.

Texty z webových stránek kapucini.cz