kajícnice 3. řádu, 1247 - 1297, svátek 15. května

Narodila se v roce 1247 v italském Lavianu v oblasti poblíž Perugie, v blízkosti jezera Trasimeno. Otec Bartolomeo Tancredi byl sedlák. Matka zemřela, když Markéta měla 8 let. Od ní se naučila milovat Boha a modlit se k němu. Otec se pak znovu oženil. Macecha byla tvrdá a náročná a léta dospívání se pro Markétu stala obdobím utrpení. Přes problémy se dívka vyznačovala krásou, příjemným duchem i vystupováním, šlechetností srdce, osobním kouzlem a přitažlivostí, takže si získala srdce mladého šlechtice z blízkého Montepulciana, podle tradice měl jméno Arsenio. V Markétě byla silná touha milovat a být milována, a tak v 16 letech jedné noci uprchnula z domu a naplněna sny i  úzkostí dorazila za svým milým do šlechtického paláce. Soužití v šlechtickém prostředí trvalo devět let, ukázalo se však problematickým a obtížným. Přestože totiž byla zdravena šlechtici i lidem jako paní a odívala se drahými šaty, rodina ji oficiálně nepřijala. Mladá žena zde zakusila nepřátelství a pohrdání, ale největším zklamáním bylo, že očekávané a přislíbené manželství se nikdy neuskutečnilo, ani po narození dítěte. Už tehdy si začala uvědomovat svou obtížnou pozici i stav hříchu, v němž se nacházela, a tak někdy chvíle samoty strávila v pláči.

Po devíti letech její příběh dostal dramatický spád, když Arsenio tragicky zahynul na lovu a právě Markétu přivedl pes do lesa, kde objevila jeho zkrvavené tělo. Byla pak nucena i s dítětem opustit šlechtický dům, navíc ji však trápily závažné otázky, není-li to Boží trest, problém viny, budoucnosti apod.

Vrátila se „plná bolesti a v slzách, strhaného vzhledu“ domů do Laviana, „oděna v černém a zcela zahanbená“, ale ani zde díky maceše nepochodila a otec ji vykázal z domu, zřejmě spíše ze slabosti, i když „bez jakéhokoli otcovského slitování“. V zoufalství si sedla a plakala pod fíkovníkem, „který je ještě v zahradě“, a v tom okamžiku prochází její duší náhlá inspirace: chápe, že lidskou lásku má nahradit láskou božskou; přijímá Pána „jako učitele, otce, snoubence a pána“. Pán, který „stvořil její vnitřní krásu a nyní ji chtěl obnovit“, jí vnukl, aby se vydala – ve velmi bídných podmínkách - až do Cortony.

Zde našla útočiště u dvou šlechtičen rodiny Moscari, díky nimž se dostala do kontaktu s Menšími bratry z konventu sv. Františka. Těm se představila, jak jí Pán nařídil, „aby se dala do jejich poslušnosti“. V domě šlechtičen Markéta začala vést život pravidelného pokání, modlitby, služby chudým a nemocným. Paní domu jí daly v jedné části paláce k dispozici malou celičku, která jí dopřávala soukromí a samotu. V kostele sv. Františka se účastnila modlitby hodinek, svatého přijímání, kázání, tam také poznala bratra Giovanniho di Castiglion Fiorentino a bratra Giuntu Bevegnati, kteří ji pak duchovně vedli.

Aby byla přijata do Třetího františkánského řádu, musela vytrvale žádat o připuštění, protože bratři měli nejprve pochybnosti o její vytrvalosti, a také proto, že „byla příliš mladá a krásná“. Na druhé straně v té době bylo připuštění do Třetího řádu (spojené s obřadem obláčky do šatu-hábitu pokání) věcí závažnou a předpokládalo další nemalé úsilí. Bratři si však všimli její mimořádné horlivosti v modlitbě i lásky k Bohu, když mnohé hodiny trávila v oratoři vedle stávající sakristie kostela sv. Františka.

Po vstupu do Třetího řádu (1275) vypadala jako „nová žena“. Nešetřila se v přísnosti života, v modlitbě, v kajících praktikách. Intenzívně také pomáhala chudým a přijímala je ve své celičce. Později dostává jinou celu poblíž domu šlechtičen Moscari. Něco málo se dovídáme i o jejím synu: „Markéta se rozhodla živit sebe i syna svou prací, proto si zvolila, že bude věnovat pokornou péči kortonským šlechtičnám v čase porodu“. Později ho umístila do Arezza k jednomu vychovateli, aby měl řádná studia. Později se stal františkánem, ale matka se nebála sledovat dál jeho cestu a třeba mu mateřsky vyčinit, když byl novicem v Cortoně, ve stejném konventu jako Giunta. Ve druhé cele zůstala Markéta 13 let. Sama zde každodenně prožívala extáze a láskyplné rozhovory s Kristem. Tady také připravovala jídlo chudým.

Službu druhým korunovala založením tzv. „Domu milosrdenství“. Podařilo se jí přesvědčit jednoho „šlechetného pána“, aby podpořil iniciativu, což se stalo na setkání u šlechtičny Diabelly, která dala k dispozici dokonce svůj dům k těmto účelům. To byl počátek špitálu Santa Maria della Misericordia, který dodnes v Cortoně existuje pod stejným jménem. Už rok před založením špitálu, v roce 1277 přijala do Třetího řádu zbožné dívky, nazývané „Chudičké“, které tam pak pečovaly o nemocné. Toto byl další důvod, kromě extatických jevů a některých gest veřejného pokání, její pověsti, která se velmi brzy rozšířila po kraji. Markéta přidávala ke skutkům lásky víc a více neustálé pokání.

   Jednoho dne byla před Ukřižovaným v kontemplaci a on odpověděl na její touhu tím, že ji nazval „Dcera“, a pro ni to byl podnět k extatické radosti. Jednoho rána ještě před svítáním se Markéta na Pánovo pozvání odebrala do kostela bratří, aby tam byla „duchem ukřižována“ před křížem. Tak se také stalo. Po mši, od deváté hodiny až do západu slunce, zůstala ponořená uprostřed dojatého zástupu a viditelně trpěla jednotlivé Kristovy tresty až k smrti. Jeden svědek uvedl: „O třetí hodině, kdy Pán vydal ducha, sklonila svou hlavu na prsa, takže jsme mysleli, že je mrtvá, protože ztratila i jakoukoli citlivost a  pohyb“. Jindy, na Velký pátek, ji viděli, jak vyšla ze své cely, běžela ulicemi města i do kostelů a křičela „jako matka, která ztratila svého syna“; byla pak zadržena bratry, když přišla do jejich kostela. Pokud to bylo bláznovství, bylo to bláznovství lásky.

Když se jevy mystického života staly tak častými, že je bylo těžké utajit je veřejnosti, tím spíše, že se odehrávaly jak v cele, tak v oratoři kostela, často v přítomnosti jiných lidí, Markéta cítila potřebu vystoupit výš, na skálu více vzdálenou od města, do maličké celičky, která přiléhala ke kostelíku S. Basilio.

Markéta tedy přebývala posledních devět let svého života v ústraní cely na skále, „zcela reclusa“, i když pokračovala v úloze usmiřovatelky stran především prostřednictvím bratra Giunty. Byla to pro ni doba kontemplativního ticha střídaného s bojem. Po hodinách pokušení úzkosti se stávala stále více zapálená láskou. Říkala: „Pane, ty víš, že kde jsi ty, tam je pravá a dokonalá radost! Nežádám tě o nic jiného, než abych tě vždy milovala a sloužila tvé velebnosti!“

Markéta víckrát prosila Pána o to, kdy už ji vezme k sobě, ale Pán jí to odmítal sdělit. Až nedlouho před smrtí se dověděla rok, měsíc, den a hodinu a naplnilo ji to velkou radostí. Zemřela 22. února 1297 a přítomní si mohli všimnout tajemné sladkosti a jemné vůně, které pochopili jako nebeské znamení mnoha přijatých darů milosti a svatosti. V den své smrti byla veřejně prohlášena za svatou a občané Cortony začali ještě v témže roce stavět chrám k její poctě. Ačkoliv byla formálně prohlášena za svatou až 16. května 1728 papežem Benediktem XIII., její svátek se s dovolením slavil už o dvě století dříve v Cortonské diecézi a ve františkánském řádě.

Podle materiálů Institutu františkánských studií.