21. května t.r. se uskutečnila pouť ohroženého druhu, tedy seniorů, do našeho milého Hájku. Senioři, přes všechny nejistoty s dopravou, která jezdí v době pandemie tak trochu, jak chce, byli trpěliví, natěšení a absolutně nebojácní. Poctivě šlapali obligátních pět kilometrů z vesnice Litovice, aby pak v Hájku zaplnili všechny připravené židličky. Sluníčko hřálo a osvětlilo i ty nejtemnější kouty, což kvitoval O. Vianney ve své promluvě a my všichni zúčastnění se hřáli na výsluní a v duchu viděli Pána Ježíše, jak stoupá k nebesům, neboť ten den se slavilo Nanebevstoupení Páně a takhle v přírodě a pod nebesy se takové Nanebevstoupení oslavuje mnohem líp. Při pohledu na rozzářené oči, nikoli dětí, ale seniorů jsem si znovu uvědomila, jak víra hory přenáší, dává odvahu, sílu a radost ze života, tím spíš, že většina z nich byla na příkaz opatrných mladých zavřená doma skoro dva měsíce. Náš ministr František Reichel jako obvykle obětavě vozil ty méně fyzicky zdatné autem do Hájku a z Hájku a obrátil se tam a zpátky nejméně osmkrát.

Ale nejen senioři, i samotný Hájek viditelně vzkvétá. Zedníci pilně pracovali na venkovním plášti budovy a syn mé kamarádky Boženky běhal po lešení a opravoval štuky v ambitech.

Deo gratias!

Věra Eliášková