Řím, 17. září 2024

Všem mým bratrům a sestrám
v mezinárodním bratrském společenství SFŘ

Drazí bratři a sestry,

kéž vám Pán dá svůj mír!

 

V době františkánských osmistých výročí letos slavíme výročí dne, kdy ...pravá Kristova láska přetvořila milujícího ve věrný obraz milovaného, ...nesl s sebou obraz Ukřižovaného...“ (Svatý Bonaventura: Legenda maior XIII).

Svatý František přijal stigmata na hoře La Verna při setkání s Ukřižovaným a oslavil Krista v obrazu serafa. Svatý František byl Kristem proměněn, aby byl Jeho obrazem nejen ve svém duchu, ale také ve svém těle.

Je pro nás inspirací, abychom hledali odpovědi na velké otázky svého života: Jaká je zkušenost pravé Kristovy lásky v našem životě? Co se stalo na hoře La Verna, není jen nádhernou událostí, která rozhodně stojí za to si ji zapamatovat a oslavit, ale je událostí, ze které se i my, světští františkáni, můžeme mnohému naučit.

 

Počátek

Jaká byla situace v životě svatého Františka, když odešel na La Vernu a přijal stigmata? Jaká byla situace v Řádu? Musíme si všimnout, že to pro něho byly těžké časy. Řád se stal velkým, což byl důvod k radosti, ale také bylo velmi obtížné vést a animovat kolem 5000 bratrů.  Byl to jeden z krizových momentů.  Vyvstaly těžké otázky o budoucnosti Řádu, o směrech, o správné cestě života bratří. Kapitula se rozhodla pro nové misie, kupř. do Anglie. Stalo se zřejmým, že mince má dvě strany a bratrský život je nejen plný radostí, ale také plný výzev. Svatý František, s břemenem vůdce tohoto velkého bratrského společenství, kdy cítí zodpovědnost čelit výzvám, ale také má spoustu osobních problémů, zdravotní problémy, osobní pokušení, slábnutí, se rozhodl zamířit do La Verny. Můžeme číst mnoho meditací o událostech, které se staly svatému Františkovi na La Verně, a můžeme se o tom hodně dozvědět, je to opravdu důležitý a obohacující okamžik života svatého Františka, což nám může hodně dát v našem sekulárním františkánském povolání. Chtěl bych jen zaměřit pozornost ke třem věcem: Kristův dar, spolu s Kristem a sjednocení s Kristem. Toto je jakási duchovní cesta, která může být pozvánkou i pro nás, abychom se na ni vydali a zakusili, jak Kristus působí skrze tyto věci v našem životě.

 

Kristův dar

  „Můj Pane, Ježíši Kriste, za dvojí milost tě prosím, abys mi ji učinil, dříve, než umřu, první je, abych za svého života pocítil v duši a na svém těle, pokud je možno, tu bolest, kterou ty, sladký Ježíši, jsi snášel v hodině svého přehořkého umučení. Druhá je, abych cítil ve svém srdci, pokud je možné, tu přenesmírnou lásku, kterou ty, Synu Boží, jsi byl zanícen, abys ochotně snášel tak veliké umučení pro nás hříšníky.“ (Kvítky)

Svatý František krátce před touto zázračnou událostí na La Verně požádal Krista o dvě věci, dvě milosti: cítit lásku a cítit bolest. Na La Verně přijal stigmata a nám se zdá, že dostal jen jeden z darů, o které žádal: utrpení, bolest. Ale můžeme si představit, že by Kristus udělal jen polovinu práce, že by dal jen polovinu daru? Ačkoli jsme o tom nikdy nečetli, zdá se docela jisté, a jsem přesvědčen, že svatý František dostal i tuto milost, že pocítil nesmírnou Kristovu lásku. Jeho tak hluboká touha měla vzácnou odezvu od Krista, vzácný dar. 

On pochopil a měli bychom také pochopit, že tyto dvě věci jdou vždy dohromady. Kristus nás nenechává trpět bez poskytnutí schopnosti milovat a cítit se milovaným. Ale i naopak: Kristus učí, že není velké lásky bez utrpení. Ale tyto dva dary mohou být v rovnováze, jen když je žádáme oba od Krista, a jsme-li připraveni je oba přijmout z rukou Kristových.

Utrpení není samo o sobě dobrá věc. Utrpení samo o sobě pro nás není cílem. Ale čím víc můžeme přijmout utrpení z rukou Kristových, tím více budeme schopni být také jako On v podmínkách naší lásky. Můžeme si být jisti, že Kristus, když nám uděluje milost utrpení, dává nám také radost z lásky.

Stigmata jsou vnějším znakem těchto dvou darů: utrpení a lásky, což ukazuje jejich sjednocení v jedno, pocházejí od Krista společně, vzájemně se doplňují. Tyto dary byly zlomem v životě svatého Františka.

Místo toho, aby ho Kristus utěšoval, místo aby ho rozmazloval v jeho fyzickém a duchovním utrpení, jak mohl očekávat, dostane stigmata, rány, které bolí – hodně bolí. Avšak, jako zázrakem, tato stigmata znamenají útěchu, stigmata mu přinesla uklidnění. Tento okamžik změnil život Františka a měl by změnit i náš život. Mělo by být naší touhou udělat maximum, abychom byli spolu s Kristem, sjednotit se s Kristem, prosit a přijímat vše od Něho.

 

Společně s Kristem

Člověk může být sám, aniž by byl osamělý, a může být osamělý, když je obklopený ostatními. V životopisech svatého Františka se můžeme dočíst, že dva roky před svou smrtí o svátku svatého Michaela vystoupil na horu La Verna. Chtěl být sám. Pouze bratru Lvovi bylo dovoleno, aby ho doprovázel. Měli bychom si však uvědomit, že to zdaleka není první okamžik v životě svatého Františka, kdy se zdálo, že je sám, naopak.

Byl sám ve vězení v Perugii. Šel se sám modlit před kříž San Damiano. Odjel na ostrov, aby se postil na svatého Michaela a byl sám. A také šel ven a opustil příbytek bratří, aby byl sám při modlitbě. Byl dokonce připraven zůstat beze spánku celou noc strávenou v modlitbách, když to byla jediná příležitost naslouchat Bohu a mluvit s ním.

Nebyl sám, ale byl osamělý, i když byl v mládí na ulici v centru společnosti. A nebyl sám, ale mohl se cítit osamělý v kapitule, kdy bratři chtěli změnit jeho skutečné představy o Řádu.

Mohli bychom pokračovat a prohledávat jeho biografie. Bylo tolik okamžiků, kdy byl sám, byl někdy osamělý, že tento pocit byl hluboko v jeho srdci. Někdy samotu hledal a někdy se sám ocitl v osamělosti. Vždy si však byl jistý, že v této osamělosti mezi lidmi byl Kristus vždy s ním.

Na La Verně ho Kristus vůbec nenechal samotného. To byl právě ten okamžik, kdy Kristus definitivně ukončil jeho samotu. Dostal tu nejlepší společnost všech dob, samotného Krista, viditelně, v nejužším kontaktu na světě. Toto doprovázení, utěšení Kristem ho přivedlo k absolutní jednotě s Kristem.

Kristus je připraven doprovázet každého z nás navždy. Také my, sekulární františkáni, se někdy cítíme sami, jako kdokoli jiný. Někdy se cítíme osamělí. Máme špatné chvíle, období v našem životě, když necítíme, že by nám někdo byl blízký. Nechť je tento zázrak La Verny inspirací i pro nás. Kristus je vždy připraven nás doprovázet, je nám vždy tak blízko, že můžeme cítit inspiraci ke sjednocení s Kristem v absolutní jednotě. Je to možné, věřme tomu!

 

Jednota s Kristem

Pokud chci porozumět někomu jinému, ostatním lidem, měl bych si představit, že jsem na jeho místě. Co ho vedlo k tomu, co udělal? Jak mohu pochopit jeho motivaci? Měl bych myslet stejně jak on/ona myslí, měl bych se snažit cítit to samé, co cítí on/ona.

František chtěl přesně to samé. Chtěl se naučit Kristovu motivaci. Co umožnilo Kristu, jako pravému člověku, že dal svůj život za druhé? Co ho uschopnilo jít až na kříž? František chtěl porozumět Kristu, chtěl vědět, jaký druh lásky to je, aby mohl konat stejně. Požádal o milost zažít to, co prožil Kristus, chtěl s ním být zcela sjednocen. Nechtěl se jenom ke Kristu přiblížit, ale chtěl být jako Kristus a později díky této jednotě mohl být tak blízko ostatním, svým bratrům, těm chudým, malomocným, tak jak to konal Kristus. Opravdu chtěl napodobovat Krista. "Sequela Christi" znamenalo pro něj ještě více, nejen být ‚jako‘ Kristus, ale ‚být‘ Kristem. Tato touha jej poháněla po celý život, až se stal skutečně „Alter Christus“.

Se stigmaty dospěl k plné jednotě, k úplné podobě Krista, jak v duchu, tak v těle. Stigmata nejsou důvodem této plné jednoty, ale nejvyšším bodem jeho života, kdy dospěl k absolutní jednotě a podobě s Kristem, a to jak uvnitř, tak vnějšími znameními. Stal se „Alter Christus“, ne proto, že by přijal stigmata, ale stigmata jsou toho vnějšími znaky.

 

Závěr

Svatý František poznal, že pro všechny své tehdejší problémy – v soukromém životě, zdravotní problémy, v duchovním životě, v životě Řádu – je tento Kristův dar řešením, žít kříž v jeho plnosti, žít v absolutní jednotě s Ním. Poznal, že plná jednota znamená fyzickou jednotu, se stigmaty jako jejími vnějšími znaky, a také duchovní jednotu s Kristem, kterého potkal sice na kříži, ale v Jeho plné slávě.

„Při pohledu na to František velice užasl a jeho srdce pronikla radost smíšená s bolestí. Měl radost z láskyplného pohledu, když Kristus v podobě serafa na něho hleděl, ale přibití na kříž probodávalo jeho duši mečem soustrastné bolesti.“ (Legenda maior sv. Bonaventury). Jeho srdce bylo zároveň plné radosti i smutku.

Toto život měnící setkání s Kristem mu umožnilo stát se obdarovaným, sjednotit se s Kristem, a tím být utěšen.

Duch nás vybízí k pravé lásce Kristově. Duch nás povzbuzuje, abychom šli vpřed. Duch nás utěšuje v těžkých chvílích našeho života. Duch nám dává vedení, když hledáme směr. Duch nás proměňuje. Otevřme se Duchu, abychom jako svatý František nosili podobu Ukřižovaného!

Zvu vás všechny, také v bratrských společenstvích, abychom si znovu položili několik otázek. Jak nás Kristus proměnil, když jsme se stali členy tohoto serafínského bratrského společenství OFS? Nosíme Kristovu podobu? Komu dovolíme, aby nás proměnil: Kristu, nebo světu? Co děláme s dary? Rozpoznáváme, jaké jsou skutečné dary? Víme, co jsou dary Boží? Co děláme s utrpením? Můžeme je spojit s projevem lásky? „Proměňuje nás pravá Kristova láska“? Chceme být proměněni k obrazu Krista? Co by to pro nás znamenalo, nosit podobu Krista?

Kéž nás všechny tyto otázky vedou k lepšímu pochopení našeho povolání a kéž nám odpovědi pomohou pokračovat na naší cestě povolání den za dnem věrněji, radostněji, více sjednoceni s Kristem. Kéž nám na této cestě pomáhá náš serafínský otec, svatý František!

Přeji vám všem požehnané svátky a radostnou oslavu tohoto setkání, které mění život!

 

Váš bratr a váš ministr

Tibor Kauser
Generální ministr CIOFS

 

(Překlad Markéta Terezie od dítěte Ježíše)